Vzpomínám na mého tátu, když po upálení Jana Palacha, se zjevnými obavami, velmi opatrně, se mne ptal na názor, jak ten čin posuzuji. Bylo mě tehdy 22 let. Mojí odpověď, vedenou v tom duchu, že takový čin považuji za nenormální, táta přijal tehdy se zřetelnou úlevou.

Později, kdy (jako vždy před tím i dnes, vrchnosti slouhovsky podajná) média se snažila, seč mohla zlehčovat ten čin, například výmysly o jakémsi studeném ohni a jinými nesmysly, jsem v jistém rozhořčení nad takovou sprostotou, při hádkách s kamarády opakovaně předpovídal, že Jan Palach bude nesmazatelně zapsán do našich dějin. Ty hádky se netýkaly sprostoty sdělovacích prostředků, v tom jsme byli za jedno. Netýkaly se ani toho, zda jde o čin nesmyslný. V tom jsme byli též za jedno. Podstata sporu mezi většinovým názorem a mým ojedinělým názorem, spočívala v pohledu na hodnocení tohoto činu v budoucnosti několika desítek let. Většinový názor, že po několika desítkách let neštěkne o nějakém upálení ani pes a proti němu názor menšinový, že se o tom budou učit děti ve školách. Že ten čin bude začleněn do našich dějin. Ať si o tom tvrdí a myslí kdo chce, co chce.

Polemiky o tom, jaký vliv mělo zklamání v lásce, o tom, zda toto zklamání bylo, či nebylo katalyzátorem konečného rozhodnutí pro hrůzný čin sebeupálení, jsou dnes zcela nepodstatné. Možná jsou z téže dílny jako estébácké báchorky o studeném ohni.

Nevím, komu a jak smysluplný se jeví názor páně Křečka, o upálení Jana Palacha na protest proti naší zbabělosti. Stejně tak nevím, jak moc se někdejší zbabělost pana Křečka, proměnila v srdnatost a statečnost, po jeho prozření způsobeným tím činem. Těžko oponovat slovům, že Jan Palach chtěl právě tehdy vytrhnout společnost z letargie. Pokud si to správně pamatuji, bylo takové tvrzení vydáváno za slova Jana Palacha a je to v logice věci. Skutečnost, že čin Jana Palacha byl veden zároveň i proti tehdejšímu pookupačnímu návratu k totalitě z doby před jarem 1968, je nesporná.

Účinnost protestu proti naší zbabělosti, nebo účinnost záměru vytrhnout tehdejší společnost z letargie, může si každý dle vlastního naturelu vyhodnotit sám. Nerozumím ani za mák podivným pokusům dávat čin Jana Palacha do souvislosti s listopadem 1989 a s tzv. sametovou revolucí. Naši sousedé, třeba Poláci, nebo východní Němci, či Maďaři, neměli svého Jana Palacha, který by je vytrhl z letargie, a přesto byli o krok napřed. Dění, ke kterému u našich sousedů a později také i u nás došlo, by se odehrálo tak či onak. I bez oběti Jana Palacha. Nebylo by o nic lepší ani horší. Zní to surově vůči manipulátorům a různým šlechtitelům našich dějin, ale je to tak.

Surově řečeno, čin Jana Palacha nám nikterak nepomohl tehdy a nijak nepomáhá ani dnes. Možná snad jenom řadě redaktorů, poltiků a politologů, kterým vytváří široký prostor pro úvahy, analýzy a závěry veskrze poučné, zkrátka prostor pro blábolení všeho druhu.

Nevím, skutečně nevím, jak by mudrcové a opěvovatelé hrdinského činu Jana Palacha, jak by takový čin opěvovali. A sice a konkrétně v případě, že by vychovali zdravého pěkného syna, od mimina až po vysokoškolského studenta, kterého by milovali nezměrnou rodičovskou láskou. Nevím, jak by se s takovým činem mohli kdy vyrovnat.

A nevím, jak v takovém případě by snášeli ty velemoudré kydy o hrdinství a sebeobětování pro národ. Pro hašteřivý národ schopný ve 45 procentech volit za svého prezidenta germánského šlechtice s čírem, neznajícího ani slova národní hymny.

Luděk Prokop
8. 2. 2013

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *