Všechny ty vládní aféry, Drobilova kauza, provalení se informací o veletoku státních peněz do společnosti ProMoPro, podivuhodná pestrost prapodivného dění v koaliční straně VV, vnitro koaliční projevy rozporů, střetů a nepřátelství, vyhrůžky, ultimáta, přiznání mystifikací, respektive záměrných lží, přiznání slibně nastartované Kalouskem, to vše nevyhnutelně muselo vyústit do procedury hlasování o nedůvěře vládě. Vládě krajně nedůvěryhodné, vládě krajně nevěrohodné.

Opozice neměla na výběr. Má-li do budoucna obstát, musela se distancovat od nechutných, arogantních, ignorantských a tunelářských praktik dnešní vládní koalice. Nemohla jinak, než hlasování o nedůvěře vládě vyvolat. A to bez ohledu k nepatrné či nulové šanci na úspěch. Bylo nasnadě, že koalice odloží na výsost trapné, ostře vedené vnitřní spory o koryta. Nebylo až tak těžké předvídat, že rozhádaná koalice pro danou chvíli vytvoří nerozbornou jednotu.

Iluze o minimální dávce morálky, iluze o tom, že mezi poslankyněmi a poslanci koaličních stran se vyskytnou tací, co na odpornosti předváděné po dobu trvání této koalice, nebudou mít nadále dostatečně silný žaludek, jsou naprosto nemístné. Teorie o tom, jak ženy do politiky mohou přinést více slušnosti, empatie a morálky vůbec, se v té naší poslanecké koaliční sešlosti jaksi nenaplňují.

Ono snad již nejde ani o to, že v zájmu udržení koryt a korýtek se těžce rozháraná koalice dokáže sjednotit. Že koaliční poslanci včetně poslankyň dokáží tolerovat to, co ve slušné společnosti tolerovatelné není ani náhodou. Jde o to, že při absolutní ztrátě soudnosti i pudu sebezáchovy, jde v této vybrané koaliční sešlosti veškerá slušnost stranou. Jsme svědky toho, že v zákonodárném orgánu jsou zbytečky slušnosti a respektu k opozičním kolegům nahrazeny neskonale hloupým, arogantním posměchem.

Nesouhlas s vysoce oprávněným požadavkem na vyslovení nedůvěry, poslanec – buran, Daniel Korte vyjádří posměšným zpíváním. A koaliční kolegové to považují za náramnou legraci. Spatřovat v takovém konání, za daných nechutných souvislostí, cosi natolik vtipného, že až k smíchu, vyžaduje vedle notné dávky otrlosti, cynismu a arogance, ještě i hodně snížený intelekt. Celkový obraz parlamentní bídy dokresluje radostný hlahol kolem ministra šlechtice, jemuž je nutné napovídat, co má vyřknout, aby byl jeho hlas bez chyby. Opravdu velká legrace.

Kdyby nic jiného, pak zmíněné chování, spolu se skutečností, že koaliční poslanci včetně poslankyň bez výjimky vydali hlasováním proti vyslovení nedůvěry svědectví. Svědectví o tom, kde a jaké jsou jejich priority. Na čem jim záleží a na čem jim pranic nezáleží. Svědectví o tom, co je jim zcela a naprosto ukradené. Vedle jiného, vedle něčeho jako je slušnost, morálka nebo pojem cti, jsou to i občané. Včetně samotných voličů slavné koalice. A že těm jejich voličům dělají ostudu, jen co je pravda.

Domníval jsem se, že všechno co koalice předvedla do procesu hlasování o nedůvěře, včetně nástinu charakteru připravovaných reforem, zavdalo dostatečnou měrou důvod ke svolání pořádně veliké demonstrace. Demonstrace pořádané odborovými centrálami v součinnosti s občanskými iniciativami. Dnes váhám. Křupan by s nejvyšší pravděpodobností odvahu k pěveckému výkonu, při demonstrantech v zádech, neposbíral. Zda by se našel potřebný počet statečných poslanců a poslankyň k zamítnutí návrhu, při čekajícím rozezleném davu v přilehlých ulicích, je otázkou.

Nechci být špatným prorokem, ale někdy se předpověď nabízí sama. Vláda připraví reformy, jejichž prioritou bude zachování toků státních peněz žádoucím směrem. K tomu je ovšem nezbytně nutné oškubání většinové populace. Včetně přemluvených dědků a bab, včetně vnuků a vnuček co je přemluvili. Vláda v poklidu své záměry prohlasuje a než nám občanům dojde, která bije, bude stát (potažmo občani) opět o mnoho chudší.

Odbory v průběhu té doby si budou moci odfajfkovat řadu rozsáhlých, možná i početných akcí, konaných dle předem připraveného harmonogramu. A občanské iniciativy se mohou realizovat paběrkováním na akcích rozsahem lokálních.

Každý udělá, co se očekává a pod praporem životně nezbytných reforem můžeme hledět vstříc zářné budoucnosti. Jenom nám tu světlou vizi nesmí překazit rozlícený dav, nikým neorganizovaný, spontánně srocený. A máme čeho se obávat. Nesázejme na odlišnosti našeho naturelu a naturelu Egypťanů, Tunisanů či Alžířanů. Nesázejme na diametrální odlišnost situací. Ty zlomky se liší v čitateli, jmenovatel je stejný. A ten zpívající rádoby vtipný blb, společně s onou dávkou veselého parlamentního povyražení, začínají skutečně děsit.

Luděk Prokop
27. 4. 2011

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *