Vždy, když se na scéně objeví pro mne zajímavý interpret, slibuji sám sobě, že pokud jeho album bude dobré, koupím si ho v obchodě. Ne snad, že bych ho neuměl získat jinou cestou, potažmo když je to u nás legální a navíc platím výpalné+předplatné organizaci OSA z každého pevného disku, flashky, CDčka a DVDčka. Jde mi spíše o vyjádření podpory danému interpretovi, ačkoli je mi jasné, že on sám z prodaného alba dostane pouze nepatrný zlomek finální ceny.



Naposledy jsem takto s napětím očekával album Jiřího Zonygy, nebo Anety Langerové. Když jsem si ale poslechl jejich nahrávky, musel jsem konstatovat, že to za ty peníze nestojí. V minulosti se mi hodně líbila irská sourozenecká kapela The Corrs – tedy do doby, než začali spolupracovat s Tommym Mottolou, který z příjemného folkrocku udělal komerčně-impotentní paskvil. Svou podporu této formaci jsem vyjadřoval tak, že i když jsem si stáhl (tehdy ještě z Napsteru a stahovalo se to přes modem celou noc, což přišlo na cca. stokorunu) čerstvě vydané album v MP3kách, běžel jsem si ho hned, jak se objevilo na pultech českých music-shopů, koupit na kazetě. Připadalo mi normální, že když mám něco rád, tak za to také rád zaplatím – bez ohledu na to, jak přemrštěné marže si přirážejí nahrávací společnosti, importéři, obchodníci a nevím, kdo ještě.


U her razím podobnou filozofii s tím rozdílem, že existuje skutečně jen minimum titulů, které bych chtěl hrát a tím pádem i kupovat. Neumím si například představit, že bych vyhodil přes tisícovku za totálně nerealistickou arkádu Need For Speed Undercover, která je podle ohlasů patrně nejhorším dílem této série (mně tedy nestála ani za stažení dema). Stejně tak Eurotruck Simulator je za 500 Kč trošku dražší, než by si zasloužil, vzhledem k tomu, co nabízí.


První hra, za kterou jsem zaplatil, byl Trainz Railroad Simulator 2004, kterou jsem pochopitelně, coby milovník „mašinek,“ musel mít. Letěl jsem pro ni tehdy přes celou Prahu přímo k vydavateli, abych ji mohl hrát hned v den, kdy byla vydána v českém překladu. Nelitoval jsem a kromě zážitku ze hry jsem měl i dobrý pocit, že jsem podpořil český CDProjekt, který odvedl velice dobrou práci na lokalizaci do našeho jazyka. Kromě pěkné, velké krabice, byl součástí i obsáhlý a podrobný návod, provádějící hráče prakticky celou hrou. Prostě za ty peníze to skutečně stálo!


Druhou hrou, kterou jsem si koupil, byla TOCA Race Driver, nabízející solidní závodění na okruzích s celkem slušnou fyzikou a modelem poškození. Hra se od začátku prodávala za dobrou cenu, takže nebylo co řešit.


Milé překvapení mi přichystala manželka k narozeninám roku 2006, když mi darovala TOCA Race Driver 3. Tehdy ho kupovala coby novinku za plnou cenu (něco kolem 1500 Kč, tuším). I když investice to rozhodně nebyla zanedbatelná, musím říci, že herní zážitek lze považovat za odpovídající ceně. Ve hře čeká několik desítek aut, počínaje terénními buginami, přes běžné „cestovní“ vozy, formule všech myslitelných tříd, včetně historických, rallye, až po kamiony a „monster trucky.“ Jezdí se na desítkách okruhů po celém světě v nejrůznějších variantách, takže si můžete vyzkoušet například Brands Hatch v krátké i dlouhé verzi. TOCA Race Driver 3 vydrží bavit hodně dlouho – ostatně i nyní, více než dva roky po jejím vydání, ji máme nainstalovanou a závodím nejen já, ale i manželka :). Škála nabízených závodů je totiž takřka nepřeberná.


Doslova modlou v oblasti okruhových závodů pro mne vždy byla (a je) GTR, nabízející v režimu simulace skutečnou hardcore fyziku a velmi realisticky ztvárněné tratě. Než se člověk naučí vyjet z boxů a neroztočit se hned po prvním přidání plynu, chvilku to trvá, což mě velice bavilo, neboť nemám rád jednoduché simulátory. Pak se krůček po krůčku musíte naučit projíždět zatáčky, včas brzdit, ve správném momentě akcelerovat… …a když si pak přidáte počítačem řízené protivníky, můžete s učením začít znovu :). Když jsem tuhle hru viděl v Tescu ve slevě za opravdu symbolickou částku, okamžitě jsem ji nakládal do košíku s tím, že za tohle si autoři odměnu prostě zaslouží.



Naposledy mi takto ženuška pořídila v pondělí absolutně nejlepší neokruhovou hru – Test Drive Unlimited. Maličko mě překvapilo, že za 400 Kč balení obsahovalo jen DVDčko a štítek s licenčním číslem – tedy žádný návod, nebo „pokec,“ nicméně hra to vyrovnává tím, co nabízí. Představte si havajský ostrov se stovkami kilometrů silnic. Můžete si po nich jezdit dle libosti s jedním ze 125 aut a motocyklů. Máte možnost v autosalonech kupovat nová auta (máte-li peníze), nebo se zastavit v autopůjčovně a půjčit si nějaké vozidlo jen na chvilku. Když se začnete nudit, vyzvete zablikáním světly kolemjedoucího soupeře na závod, jehož trasu si určíte sami. Kolem jezdí auta, která občas havarují, odbočují, brzdí a zase se rozjíždějí – tedy naprosto reálný silniční provoz. Kromě toho máte na výběr z několika desítek závodů, můžete vzít stopaře a dovézt ho v daném čase na požadované místo, zkusit si projet radary zadanou průměrnou rychlostí, nebo třeba převézt drahé auto a pokud možno ho nepoškodit. Tahle hra je ve spojení s volantem asi nejnávykovější a vzdáleně připomene časy, kdy ještě stálo za to hrát NfS (především tedy geniální High Stakes). Pomyslnou třešinkou na dortu je fakt, že ostrov, po kterém jezdíte, má reálnou předlohu, takže pokud tam někdy pojedete na dovolenou, budete znát takřka každou uličku. Asi největší výhodou proti jiným hrám je naprostá svoboda pohybu – můžete jen tak bloumat ulicemi ve svém Ferrari a když náhodou přidáte plyn a skončíte mimo vozovku, nenarazíte do zdi, tvořené tapetou se stromy, ale můžete jezdit lesem, pod mostem, mezi domy, prostě kde se vám zachce. Tato hra je tak geniální, že ji považuji za absolutní vrchol toho, co bylo v segmentu automobilových simulátorů kdy uděláno. Koupit si TDU bylo jasné rozhodnutí, protože za dobré věci by se mělo platit!


Podobně jsem si například koupil program Seznam DVD (za což mě jeho autor obdařil vlnou e-mailů s reklamou na další produkty, bez možnosti odhlášení), realistickou železniční trať Praha-Brno-Bratislava od Zbyňka Šemory (vskutku precizně udělaná práce, obnášející stovky hodin „piplání“ s kolejivem, domečky, mosty, krajinou, …), nebo si každý rok ochotně platím nejlepší program na posílání SMSek Kubik SMS Dreamcom. U těchto produktů jsem navíc rád, že podporuji šikovné české programátory. Když někomu ze známých doporučuji „Kubíka,“ nikdy neopomenu dodat: „A když se Ti bude líbit, určitě si ho kup!“ Cena je nevysoká (jinými slovy autor není nenažraný 🙂 ) a vzhledem k úspoře času, který bych musel strávit bojem s www bránami na webu operátorů, se nakonec i vyplatí.


PS: Zrovna tento týden vyšel žebříček nejstahovanějších her z torrentů. Tituly na prvních místech se stahovaly řádově ve stovkách tisíc kopií. Beru, pokud si někdo hru stáhne, vyzkouší a chce-li ji dále hrát, pak si ji i koupí. Copak si hráči neuvědomují, že vývoj hry není zadarmo a že pokud vydavatel nedosáhne s titulem očekávaný zisk, vykašle se s největší pravděpodobností na jakékoli další pokračování? Nebyla by to u her, které máte rádi, škoda?

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *