Od středečního večera jsem byl na návštěvě v Praze. Bylo to celkově mnohem lepší, než jsem čekal. Krom toho, že mi v Pendolínu „vtloukli“ do hlavy písničku Ostravaczech tak, že ji dnes poslouchám pořád dokola :)))).

Ale přemýšlel jsem nad tím, kde je pro mne teď „doma.“ Mluvil jsem předtím s lidmi, kteří opustili svou zemi a žijí úplně někde jinde a ti říkali „doma je tam, kde mám rodinu.“ Druhá polovina však tvrdila, že jako domov cítí svůj rodný dům/byt.

Dnes jsem si uvědomil, že „doma“ pro mne znamená ten panelák, konkrétní byt a ještě přesněji můj kouteček s počítačem… …v Ostravě, Hrabůvce, kde žiji se svou chotí. Těžko popsat proč. Prostě to tak vnímám. „Doma“ je pro mne tady.

A jak jsem se chtěl do Ostravy trefovat?! Nějak mě to přešlo. Tedy ne úplně. Ale začal jsem chápat lidi, kteří jsou hrdí na to, že jsou z tohoto města. Ono totiž vážně má určitou poezii. Ne tedy takovou, na jakou se jezdí dívat miliony turistů, jako na Karlův most, Národní divadlo, nebo Václavské náměstí. Poezii pražského Starého města, nebo romantiku jeho zapletených uliček v Ostravě nenajdete. Ale nenajdete tady – díkybohu – ani plné ulice cizinců, ve kterých nepochodíte s rodným jazykem. Nenajdete tu noční život – o půlnoci se v Ostravě zhasíná, bo ráno se jde do roboty 🙂 Jediný noční život je legendární Stodolní, která stejně – slovy opravdového „Ostravaka“ – je dneska stejně už jenom pro Pražáky.

Ale ať je tohle město sebezvláštnější, průmyslovější, kovovější, nebo zelenější, přirůstá mi k srdci. I když je bizardní, začínám ho mít rád.

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *