Almad řeší na svém blogu zajímavý problém. Kvůli zamítnutí registrace na dracidoupe.cz dostal Almad (který je majitelem tohoto serveru) e-mail, v němž dotyčný zamítnutý vyhrožuje soudem. Dokonce vytahuje i funkce, které (údajně) má v ČSSD. Opravdu by mě zajímalo, na jakém paragrafu chce onen uživatel svou žalobu stavět :).

Pevně doufám, že celý e-mail je špatným vtipem jakéhosi pubertálního výrostka, protože se mi opravdu nezdá, že by zdravý, dospělý člověk mohl dospět k takovému myšlenkovému pochodu.

Sám jsem podobné problémy řešil před několika lety na jiném svém projektu, kde jsem na základě vlastního uvážení bez varování blokoval jednotlivé uživatele. Když měl uživatel dynamickou IP adresu, neváhal jsem ani se zablokováním celé subnety. Tehdy kolem toho propuklo dost – leckdy i vášnivých – diskuzí, točících se kolem otázek, kdo a podle čeho by měl o blokaci uživatelů rozhodovat.

Stejně, jako onen pisatel, se i mnoho dalších lidí domnívá, že Internet je zcela svobodné veřejné médium, jehož zdroje (webové stránky) jsou automaticky zadarmo. Právě díky tomuto zažitému, ale pokřivenému obrazu laických uživatelů se příliš nechytají placené sekce webů a to ani v případě, že nabízejí bonusy navíc. Proč by člověk měl za něco platit, když podobné (leckdy zkopírované) informace najde jinde zdarma, že? A proč by neměl mít nárok na přístup na ty které stránky?

Skutečnost je ale jiná. Každá webová stránka, server, nebo projekt, má svého majitele. Tento majitel má se svým projektem určité náklady – zpravidla poplatky za doménu, hosting, případně i čas, vložený do naprogramování webu, nebo do vytváření obsahu. Prostě provozovatel za svůj web platí – ať už v penězích, nebo svou prací na něm odvedenou. Jakožto „plátce“ pak samozřejmě může rozhodovat o tom, jak se svým projektem naloží: tedy zda jej vystaví veřejně a zdarma na Internet, zpřístupní ho jen vybrané skupině lidí, nebo naopak jiné skupině v přístupu zamezí. Je jen na něm, jaká si pro svůj projekt vytvoří pravidla, zda je vůbec vytvoří, jestli ta pravidla budou veřejná, neveřejná, nebo prostě jen postavená na osobním rozhodnutí, či třeba aktuální náladě. Nárok na přístup na jakoukoli webovou stránku prostě neexistuje a kdo si myslí opak, ať si zkusí představit situaci, kdy si koupí auto a někdo jiný si bude nárokovat, že má přeci právo v něm jezdit, když stojí na veřejném parkovišti.

Hodně často se setkávám s kritikou stránek, jejichž majitelé nějakým způsobem zasahují do diskuzí (např. pod články). Ti bývají označováni za cenzory, je jim o hlavu otloukána svoboda slova a další a další věci. Typickým příkladem je poměrně známý Radek Hulán. Stránek, kde je kritizován za cenzuru na svém webu, je nespočet. Hulán každý příspěvek nejprve osobně kontroluje a pokud jej na základě vlastních kritérií shledá jako „vhodný,“ vystaví jej do diskuze. Díky tomu se pod jeho články s kritikou a s nesouhlasnými názory setkáte jen velice výjimečně a celý web tak působí dojmem komunitního serveru „Radek Hulán a jeho obdivovatelé.“ Stejně, jako v předchozích odstavcích, ale odkazuji na fakt, že majitel projektu si může dělat, co uzná za vhodné: ať už se jedná o zamezení komentářů, jejich promazávání, nebo nezveřejňování. Je to jeho web a i kdyby si tam psal příspěvky sám, není to věc nikoho jiného, než jeho samotného.

Tohle by si měli čeští uživatelé Internetu uvědomit. Web není svobodným médiem a svoboda projevu je dána tím, kdo za ten který projekt platí. Ten nechť si určuje pravidla a ostatní ať se ani neobtěžují s tímto faktem jakkoli polemizovat. Natož, aby podávali žaloby.

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *