Tak když už jsem se tady v sobotu rozepsal na téma „mé zásnuby s Visnery,“ měl bych vám také přinést nějaké resumé. Vezmu to stručně :).

V sobotu jsme vyrazili do Ostravy, nakoupit nějaké věci a také nezbytnost – kytici pro budoucí tchýni a (taktéž budoucí) manželku. Ač mě lidé z okolí často považují za flegmatika (už teď vidím svou Drahou, jak nesouhlasně kroutí hlavou :)) ), jsem člověk dosti impulsivní, místy i „nervák.“ No a protože se přeci jen nezasnubuji a nežádám něčí rodiče o ruku každý den, chytaly mě „nervíčky“ prakticky od probuzení.

Z počátku se to projevovalo především při řízení, kdy jsem se, ač to zpravidla (když řídím) nedělám, skoro neustále vyjadřoval k chování ostatních řidičů. Obvykle se tak chovám jen když řídí má Drahá a já ze sedadla spolujezdce jen bezmocně přihlížím tomu, co jí ostatní, coby ženě za volantem, provádějí za kousky. Už jsem přišel i se zlepšovákem: spolujezdec by měl mít na palubce druhé tlačítko klaksonu, aby mohl ostatní účastníky provozu řádně „vytroubit.“ 🙂

Na parkovišti u Shopping centra (ano, modří již vědí, jak tyto hyper-super centra miluji) jsem tak například okomentoval dva řidiče slovy: „No, hlavně, že na sebe čumí, jak dva zamilovaní censored a ani jeden nejede. No, ještě mu poděkuj, když máš přednost zprava!“

Postupně se zvyšující napětí pak eskalovalo, když jsme s Drahou sháněli botičky na zimu. Ač je Visnery pravým opakem většiny žen – tedy nelibuje si v prolézání obuví a vyzkoušení všech párů bot, co jsou na skladě, včetně pracovních pantoflí prodavačky – blížící se večerní „otázka“ a prostředí hyper-super obchodu s mými nervy pořádně cvičilo. A bohužel jsem byl místy dosti nepříjemný :(.

S přibývající tmou jsme se postupně přesunuli zpět do městečka, kde má Drahá přebývá. Zbývaly poslední dva úkoly: koupit pizzy (rozhodli jsme se pro „pizzové zásnuby“ 🙂 ) a převléci se do slušnějšího oblečení – tedy do košile, kterou jsme pro tyto účely měli schovanou v kufru.

Obojí se povedlo a kolem sedmé večerní, kdy už se nad městečkem rozprostírala tma, jsme mířili k domovu. Akorát jsme se blížili ke křižovatce, kde řidiči na vedlejší mívají problémy s tím, že jejich silnice není ta hlavní, když jsem pronesl: „to by byla sranda, kdyby nás teď někdo smetl!“ No a záhy se zprava (z té vedlejší) přiřítilo auto, které na poslední chvíli zastavilo. Projel jsem hrdě po své hlavní, když tu se na mne ten z vedlejší přilepil, začal troubit a blikat, jako šílený. Vyložil jsem si jeho počínání tak, že nepochopil, kdo měl přednost, takže jsem vážně uvažoval o tom, že zastavím, vyskočím a důrazně mu to vysvětlím. Ještě, že jsem to neudělal. Ušetřil jsem si pořádný trapas!

Ačkoli totiž patřím mezi příznivce neustálého celoročního svícení a svítím i když je léto a jasné poledne, tentokrát jsem v tom stresu na světla zapomněl a jel jsem městečkem jako černý fantom. Díkybohu za to, že ona křižovatka byla z naší strany osvětlená a onen blikající-troubící řidič mě na poslední chvíli zahlédl.

No, nakonec jsme dorazili domů, kde jsem nejprve požádal rodiče mé Drahé, zda mi ji dají. Oba souhlasili, takže přišla na řadu žádost o ruku mé Drahé. Protože ani ona nebyla proti ;), mohu tímto oficiálně oznámit, že Karel K. a Visnery se stali snoubenci a příští rok chystají svatbu :).

Categories: Aktuálně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *